Můj největší koníček

Druhý článek na blogu …

15

Po delší odmlce se vracím k tomu, co jsem chtěl dělat 2x do týdne. Psát a psát. Nyní už na to snad budu mít více času. Ale k věci. Mým největším koníčkem se stalo trenérství. Dodnes vlastně ani nechápu, jak jsem se k tomu dostal, ale zkusím od píky.

Fotbal jsem hrával od 12 let a musím říct, že mě naplňoval maximálně. Alespoň tedy ze všech sportů, které jsem kdy dělal (volejbal, florbal, tenis, hokej atd.). Fotbalu jsem dával veškerý čas a nejlepší léta jsem si prožil v Boskovicích za žáky. Neuvěřitelný ročník kluků, fotbalistů. Dodnes můžu být hrdý na to, že jsem hrál třeba s Ondrou Paděrou. Letos reprezentoval ČR v malém fotbale. Ale zpět k věci. Po žácích jsem dostal nabídku pokračovat v tamním dorostu, bohužel se mi splašily hormony a odešel jsem. Moje další cesta vedla do Černé Hory. Další parta skvělých lidí, skvělých kamarádů a kluků, s kterýma jsem zažil spoustu krásných chvil. Po dorostu jsem kvůli těm hormonům a jiným zájmům fotbalu na 5 let nechal. Dodnes toho lituji.

Po 5 letech mě vítr zavedl až do Kunštátu, kde jsem znovu fotbalovou kariéru obnovil. Bývalá přítelkyně hrála za ženský kunštátský tým a já za „B“ mužů. Nedával jsem do toho maximum a občas to bylo i vidět. Nevím, asi už nemám takovou motivaci se na milovaný zelený „pažit“ vrátit. Tamní ženy trénoval skvělý člověk pan Crhák. Byl to starší pán se starou školou. Někdy tréninky měli svůj efekt, ale čas jde neskutečně dopředu a je potřeba sledovat dnešní trendy. Po nějakém čase musel pan Crhák odstoupit kvůli svým zdravotním problémům a řešilo se, kdo bude pokračovat na jeho místě. Nikdy jsem nevedl tým a už vůbec ne tým žen. Nedokázal jsem si ani v duchu představit, jak náročné to trenér má. Znal jsem to vždy z jedné strany a to strany svěřence týmu. Nabídl jsem se, že to na nějaký čas zkusím. Sledoval jsem ostatní trenéry a hlavně trenéra můžu Vladana Horáka. I když o tom neví, dost mě motivoval pro to dělat maximum a hlavně to dělat naplno. Udělal jsem si licenci „C“, která je nejnižší licencí v ČR. Už se to se mnou vezlo. Tréninky 2 – 3 týdně. Nikdy jsem nebyl ten, co by měl mluvit před celým týmem a ještě jim říkat, co a jak mají trénovat a opravovat je v tom. Hodiny sledování videí na youtube, plno serverů s trenérskou tématikou mě naučila zdá se říci nejvíce. Ženské týmy na dědinách mají tu nevýhodu, že hrají vesměs sami. Žádná mládež, žádné dorostenky nic. Věkový průměr je od 16 do 40 let. Tréninkové jednotky musí být přizpůsobeny tak, aby všechny tyto kategorie zapadly a nenudily se. Na druhou stranu je krásné, jak si veškeré holky rozumí, jak se podporují. Na Kunštát mám krásné vzpomínky.

Poté jsem jednoho dne dostal nabídku jít trénovat do Lokomotivy Horní Heršpice, pár dní před mi zavolal kamarád a přišel s návrhem jít trénovat do Zbrojovky Brno. Myslel jsem, že si ze mě dělá prdel. Nedělal. Díky Honzo za tu příležitost! První seznámení s osazenstvem a první návštěva tréninku byla hrozná. Klepal jsem se jak malý Jarda. Nevěděl jsem, co mě vlastně čeká. Přeci jen liga a divize je skok. I když v dívčím fotbale je to kousek od sebe. Půl roku trénování s kolegou, který tam zůstal víceméně sám, jsem pochopil většinu věcí. Musel jsem sledovat chování děvčat, náplň co je baví a co ne. Číst specifika fotbalu žen. Někdo si myslí, že to je stejné jako vést chlapce, ale není. Holky mají více svoji hlavu, některé makají 2x víc než kluci a některé jsou tvrdohlavé. Musíte se s tím naučit pracovat. Nechci říkat, že jsem odborník, ale i ta chvilka v lize mi dala moc zkušeností.

Po půl roce jsem přebíral jako hlavní trenér juniorský tým (dorostenky). Bohužel po odchodu většiny holek a mládeže do sousedních Heršpic jsem dostal kádr, který neměl zkušenost s ligou a většina holek byla mladá (věkově st. žákyně). Tréninky byly o to složitější. Už to nebylo jako v Kunštátě, kde se holky držely pohromadě. Zde přecházela děvčata ze své kategorie do nové kategorie. Nové prostředí, nové kamarádky, nové spoluhráčky. První zápasy ukázaly, že práce je hodně a musí se hlavně sehrávat a také dbát při tréninku na detaily. Bohužel jsem na to byl sám a tak jsem nemohl hned pomoci všem naráz. Učil jsem se taktiku, učil jsem se rozestavění, posuny atd. Snažil jsem se to za ten rok holkám vštípit do hlaviček.  Zápas od zápasu se lepšily. Bylo na nich vidět, že chtějí, snaží se a makají, bohužel ale ne všechny. A pokud vám 1 – 2 články nefungují, spadne vám celý tým. Kazí to pak ostatním holkám v týmu a celkově to stojí za prd. Musíte je povzbudit, nenechat odpadávat a motivovat. Musíte mít náplň tréninků takovou, aby je to bavilo, dalo jim to něco a celkově se naučili více věcí. Po půlroce snažení, záběru na tréninkách (4x týdně) bylo na holkách vidět zlepšení. Další feedback byl od rodičů, kteří mě ze začátku nadávali, že to není fotbal. Poté mi volali a zastavovali po zápasech, že už se na to dá dívat a hlavně že se posunují kupředu. I když po tom roce nervů, tvrdé práce a dřiny děvčátka sestoupila do druhé ligy, věřím, že pokud spolu budou déle, vrátí se tam hned další rok. Musí je vést někdo schopný, kdo jim nebude jen tak chodit, odtrénuje a jde dom. Jak už jsem psal, s dívkami všeobecně se musí pracovat opatrně.

Mezi tím jsem si dodělal ještě licenci „B“. To už byl větší záběr, ale úspěšně nás absolvovalo asi 60 chlapů. Rekord. 🙂 Teď rok čekat a pak hned na „A“.

Zatím největší boom pro mě byl ten, když mi od Petě Vlachovského přišla nabídka jít trénovat juniorky Slovácka. :O Tak jako nabídka ze Zbrojovky jsem si myslel, že si ze mě někdo střílí, ale byl to fakt! Neváhal jsem ani chvilinku a po osobní schůzce jsme se domluvili. Nevím, jestli se mám bát nebo být tak moc nadšený, ale vím jedno. Takovou příležitost a možnost se posunout jak lidsky, tak fotbalově už mít nemusím. Petr má už v ČR slušné jméno a jeho filozofie, kterou se ubírá, se mi líbí a chtěl bych ji sdílet s ním. Přidat si prvky toho, co jsem pochytil za svoji krátkou kariéru. Načež Slovácko je takový rodinný klub. Panuje tam skvělá atmosféra a upřímně musím napsat, že se tam velice těším! Motivací mi je jak Petr, tak děvčata a klub v kterém budu. Jedny z nejlepších v ČR (ne-li nejlepší)!

Ale ještě se vrátím ke Zbrojovce. Prožil jsem s holkama tak skvělé chvíle, že si je v srdci ponesu napořád. Všechny do jedné se mi vryly do paměti a tam taky navždy zůstanou. Byl to přeci můj první ligový tým. Nikdy mě nenechali na holičkách, i když nám všem bylo nejhůř. Tolik srandy jsem ještě v životě nezažil jak cesty na zápasy, chvilky po tréninku nebo na soustředění! Rozloučily se se mnou, jak nejlépe mohly! Děkuju vám!

Tím bych asi vše uzavřel, třeba příští rok napíšu článek XY o tom, jak to budu mít na Slovácku a postřehy z něj, z dalšího fotbalového růstu.

Zase se omlouvám za chyby, ale já za to fakt nemůžu. 😀